Nová výstava Východočeské galerie v Pardubicích vás provede šestým desetiletím 20. století pohledem českých grafiků.

V roce 1959 se o grafice psalo jako o médiu, které je "dnešnímu životu a jeho strhujícímu tempu nejblíže," její spontánnost měla nejlépe vyhovovat "nervní senzibilitě moderního člověka". Do poměrně reprezentativně budované grafické kolekce galerie se toto období promítlo prostřednictvím celistvých autorských konvolutů formálně nejprogresivnějších dobových osobností, jimiž byli Vladimír Boudník, Dalibor Chatrný, Jan Kotík, Zdeněk Sýkora či Karel Malich, výrazných solitérů typu Bohuslava Reynka, Zdeňka Sklenáře, nastupujících figuralistů Karla Nepraše, Naděždy Plíškové, Jiřího Načeradského, či Dobroslava Folla, ale i konzervativnějších a angažovanějších dobových poloh tvorby Ludmily Jiřincové, Ladislava Čepeláka, Josefa Lieslera a dalších.

Přehlídka v tradičních výstavních prostorách na zámku, kde se institucionální sbírka od počátku pátého desetiletí rodila a rozvíjela, nastiňuje široké spektrum domácích grafických projevů komplikovaného a dynamického šestého desetiletí 20. století. Na omezeném formátu otevírá otázky po případném vztahu nejrůznějších poloh grafického projevu k specifickým kulturně společenským okolnostem a očekáváním liberalizujícího se socialistického Československa šesté dekády minulého století i dobově známým zahraničním vzorům.

"Projekt je vykročením vstříc dalšímu zpřístupňování a odbornému zhodnocování jednoho z kvalitativních těžišť zdejšího sbírkového fondu," říká k výstavě její kurátorka Marcela Rusinko. "Titul výstavy čerpá z poměrně málo známého listu Josefa Lieslera, reagujícího v roce 1967 symptomaticky bezprostředním, naivně patetickým způsobem na smrt revolucionáře Che Guevary," dodává. S odstupem více než půlstoletí si tak podle ní lze klást otázku, zda skutečně může výtvarné umění v jistých obdobích svého vývoje výrazněji odrážet "nervní senzibilitu moderního člověka" a jeho životní prostor, či si jde zcela svébytně svou vlastní tvůrčí cestou a je k osudu člověka netečné, obdobně jako monumentální mlčenlivé síly ruské přírody v dobových snímcích Andreje Tarkovského.

Grafika jako formativní médium nových tendencí i útočiště tradice

Česká moderní grafika jako rovnocenný nositel volného uměleckého projevu se rozvíjela v několika vlnách od závěru devatenáctého století, a sice v rámci nástupu mladé generace secesně cítících realistů a symbolistů. Důležitou roli sehrála v díle autorů předválečné a meziválečné modernistické generace, v tvorbě autorů Osmy, S.V.U. (Emil Filla, Bohumil Kubišta), Tvrdošíjných (Josef Čapek), Sursum či sociálně laděném umění (Miloslav Holý, Jan Rambousek). Uplatnila se i v tvorbě autorů válečné Skupiny 42, skupin Ra, Sedm v říjnu i solitérních osobností Františka Kupky, Františka Tichého či Zdeňka Sklenáře.

Po politickém převratu závěru čtyřicátých let nastal ve všech oblastech umění a současně i v grafice výrazný útlum. Pouze osamělých a izolovaných solitérů typu Bohuslava Reynka se tento proces nedotkl. Teprve v polovině pátého desetiletí se po přerušení tradic a dusivé ideologické izolaci pomalu probouzel zájem o upřímnou reflexi současné skutečnosti, nezkreslené umělecké vyjádření, oproštěné od vnějších vlivů a společensko-politického diktátu. Po těžkých letech doktríny se kolem roku 1957 začaly objevovat první signály obrození autentického uměleckého výrazu, současně docházelo k prvním zprostředkovaným dotekům s aktuálním výtvarným děním na Západě. Ve výtvarném umění se rodily nové vztahy, formovaly se tvůrčí skupiny. Mladá generace přinášela vlastní představy, starší umělci navazovali na svou dřívější tvorbu. Mnozí autoři různých generací a názorových proudů tehdy dosáhli právě v grafice nebývalé pestrosti, rozmanitosti a vysoké kvality projevu.

Grafika jako široce přístupné, všeobecně přijímané a oblíbené dobové médium byla v této době rovněž častým předmětem obrozujícího se sběratelského zájmu zaměřeného na dostupné a ideologicky příliš neproblematizované umělecké "originály na papíře". Nejen z těchto důvodů se jí v této době věnovalo i nezvyklé množství malířů a sochařů. Vnesli do ní odlišné vidění světa, dokázali často překonat hranice konzervativních přístupů, ortodoxního lpění na čistotě grafických technik, na dodržování konvenčních kombinací a postupů. Od přelomu padesátých a počátku šedesátých let se tak právě grafika, díky své schopnosti "držet krok" se současným vývojem myšlení a vizuálního vnímání, opět ocitla na špičce vývoje a výrazně se podílela na formování nastupujících tendencí.

Klíčovým způsobem se prosadila v neortodoxních dobových přístupech autorů okruhu strukturální abstrakce (Vladimír Boudník, Jaroslav Šerých) a geometricko-konstruktivních pozic (Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Dalibor Chatrný, Ivan Chatrný) s přesahy do osobitých poloh lettrismu či op-artu (Jiří Balcar). Výraznou váhu měla i v tvorbě autorů nových tvůrčích skupin (Jiří John, Jitka a Květa Válovy), autorů nastupující nové figurace a sociální grotesky (Jiří Načeradský, Jaroslav Vožniak, Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Naděžda Plíšková). Výrazově konvenčnější dobové grafické projevy naopak prezentují převážně členové tradičního Sdružení českých umělců grafiků Hollar (ze zde zastoupených kupř. Ladislav Čepelák, Pavel Sukdolák, Ludmila Jiřincová, Josef Liesler).

autorka výstavy: Mgr. Ing. Marcela Rusinko (Chmelařová), Ph.D.

termín výstavy: 14. 12. 2016 – 26. 3. 2017

místo konání: Východočeská galerie v Pardubicích, zámek

Doprovodný program

středa 11. 1. 2017/10:00, Dům U Jonáše

přednáška: Světová muzea umění a soukromé sbírky - New York a San Francisco

úterý 24. 1. 2017/10:00, zámek

komentovaná prohlídka výstavy Revolucionářův motýl - Pohledy na grafiku šedesátých let s Marcelou Rusinko

úterý 14. 2. 2017/17:00, zámek

komentovaná prohlídka výstavy Revolucionářův motýl - Pohledy na grafiku šedesátých let s Marcelou Rusinko

středa 1. 3. 2017/14:00 - 17:00, Dům U Jonáše

Sběratelství prací na papíře. Jak sbírat kresbu a grafiku? - odpolední teoreticko-praktický workshop připravený ve spolupráci se Seminářem dějin umění FF MU v Brně, Marcela Rusinko